Martina Krajina

19. 2.Minut čtení: 4

B E D U Í N I

To to téma je pro mě tak širé jako samotná Sahara.

A možná je i tak ošemetné….. na určité úrovni…

Podívat se do něj…. No jenže…

Chystalo se ve mě dlouho…

A jak už to tak mám často, vyčkávala jsem..

Jak totiž mohu popsat nepopsatelné a téměř neprozkoumané . Tak odlišné..

Když přihlédnu k té šíři kam až to vše sahá.

A pak mi to dnes došlo…, když jsem odpovídala na komentář jedné blízké duši, kterou znám už od střední .

Mohu to vlastně popsat jedině tak, jak to vnímám ve svém srdci, svým instinktem.

A tak jak to mám právě TEĎ .

Jak žijí tito lidé, které jsem potkala ve svém i v jejich životě?

Mohu to pochopit? Jaké je to celé?

Mohu něco z toho přenést?

Napíši to esenčně a upřímně .

Ostatně jako vždy..

Vezmeme to od začátku;

První kontakty s lidmi, kteří jsou spjatí s pouští jsem měla již jako náctiletá holka v Tunisu.. Později i v Egyptě a v kouzelném Jordánsku..

Na první dobrou mě neskutečně fascinovali… absolutně jsem to nechápala..

Zároveň mě to celé neuvěřitelně přitahovalo.

(A to nyní píši jen o beduínech, ale celé země, příroda a systém spolubytí mě fascinovali a fascinují stále. Je to tak odlišné )

Nejprve jsem je však viděla očima.

Očima, které na první dobrou viděli věci jako;

• fakt žijí na hromadě písku?

• co tam jako dělají? Kam směřují jejich životy?

• jsou zvláštně oblečený, muži mají šaty?? WTF?

• nemají čisté oblečení..

• voní jako velbloudi

• jedí rukama??? Cože?

• nikdy nebyli jinde nežli ve své zemi???

• muslimové ( ti které jsem potkala, byli povětšinou) takže už vůbec nechápu.. a jako žena asi raději nechci rozumět.. možná mám i strach vlastně.

• využívají zvířata k práci, proč jako?? A jak??

• mluví jazykem, který mi přijde tak jiný a v nějakém aspektu příliš intenzivní..

A spoustu takových dalších vjemů..

Prostě vše na první dobrou..

Jenže když jsem potkávala více bytostí, zažívala více situací, začala jsem také vidět další věci jako;

• hmm, umí skvěle vařit..

• všichni nejsou stejní

(to je dost dobré vidět i u nás, že )

• míjí si ruce častěji nežli já

• muži naprosto a v klidu, zastanou všechny práce v domově i ty, které naše (teď mluvím o české, jsem Češka že ) společnost dříve přisuzovala převážně ženám.

A jsou v tom fakt dobrý.

• vše si dokážou opravit

• drží pospolu

• pomáhají si hm, to já bohužel často ani neznám jméno svého souseda..

• modlí se 2x denně.. to je disciplína hmmmm

• ženy žijí po spolu a pečují o děti

• mají velké rodiny..

(Z pohledu, já jako jedináček a ještě dost samostatný a ne příliš oddaný rodině, jsem to obdivovala s kapkou smutku v srdci)

• žijí minimalisticky

• orientují se v přírodě, Kolumbus by jim mohl závidět

• i malé dítě již umí rozdělat oheň, orientovat se dle hvězd..

Tak to bylo pár věcí na druhou dobrou.

A co vlastně tak lehce nastínil můj minulý příspěvek o Sahaře 9/2023?

Co vše se do něj neotisklo/nevtisklo?

To co cítím dnes….

Neuvěřitelný obdiv k těmto lidem.

Pozorovala jsem tyto bytosti hodiny, dny..

Jedla s nimi z jednoho talíře..

Už ne výsostně jako host stranou na připraveném místě na koberečcích, ale uložená tělem do písku jako oni a po jejich boku.

(Normálně to co Beduíni připraví nejdříve dají hostům a počkají co zbyde).

Zpívala jsem s nimi ,,jejich” písně.

Písně, které chápou princip přírody a vděčnosti.

Písně, které se tvoří po generace v tom samém písku.

Zpívala jsem jejich jazykem (když to šlo..)

Učím se rozumět jejich jazyku.. a obdivuji jednotlivá slova.

Mé nejoblíbenější slovo je قمر qamar = měsíc ..

Asi proto, že na něj mají krásnou píseň/ě .

Pořád tu jednu slyším i teď, když na měsíc koukám z naší strany, z našeho úhlu pohledu, mýma očima.

Mluvili jsme o vládě a jejich možnostech.. z pohledu ,,občana”.

Rozmlouvala jsem s nimi o jejich víře. O odlišnosti od té naší, ať už máme jakoukoliv.

A několikrát jsem nás všechny díky tomu dostala na tenký led .

A to i ve více kontrastních tématech teda….. Jako….. zvířata, rovnoprávnost… no jen si to představte .

Byly dny, kdy mi z toho všeho bylo smutno, kdy jsem měla vztek a nerozuměla jsem některým reakcím/situacím.

Nerozuměla jsem jim, ale občas i sobě samé.

Ale také byly dny, kdy jsem se cítila požehnaně..

Že cítím a chápu, proč a jak to je.

A víte co? Oni to měli stejně.... mluvili jsme o tom hodiny..

A díky tomu nám to všem došlo ..

Jsme ochotni se navzájem vyslechnout

(což je velká věc).

Uvažovat o tom co ten druhý řekl.

(Někdy mi Ahmad na mou otázku neodpověděl a já si říkala hmmm.. mám ho.. nemá na to co říci, jenže on se vrátil třeba druhý den a měl i svou odpověď).

Díky tomuto celému a i Šňupíkovi , který mi ukázal, že je důležité,

kde jsem,

jak mi je,

jaké mám možnosti,

jaké vlivy na mě působí,

prostě celý ten komplet kolem mě, nějakým způsobem mě definuje, ale,

že je jen na nás jak se necháme

vytvarovat/definovat.

jak své nitro, myšlení i jednání přizpůsobíme.

Co budeme respektovat a v co budeme věřit .