top of page
  • Obrázek autoraMartina Krajina

M A R T I N A


Téměř polovinu prosince 2023, jsem prostonala pro mě se záhadnou nemocí. Ještě jsem se takhle ne-cítila.


Dokonce jsem sáhla po antibiotikách, což je pro mě neobvyklé. Naposledy jsem je měla před dvěma lety na jedné z mých záletných Sahar.


Tehdy jsem byla několik dní po potratu, kráčející mezi písečnými dunami, hovořící ke své smutné duši.


Během několika dní jsem měla brutální (a možná i bizarní) zánět horních cest dýchacích.


Teploty, které mě každý den pronásledovaly a nutily mě každou vteřinu, každý krok být s tím co se děje a jak se v tom ještě mohu pohybovat.

Nepomohly ani dvoje 3 denní antibiotika..


Velká divočina..



Bylo to v období Covidu, takže to hýbalo s celou skupinou.

Jestli je to Covid, tak se nebudeme moc vrátit nebo se vrátí oni a já zůstanu a podobně.. mnoho verzí..


A pak, když jsem se vrátila domů, nebyl vlastně prostor dívat se na to proč mě ne-moc navštívila.


Co je za tím.. jasný vyčerpané tělo, ale nebylo to všechno samozřejmě.


Došlo mi to dnes ráno🙏🏼.

Poslední dny jsem se pečlivě dívala do toho celého prosincového procesu.

A našla jsem to.


Došlo mi to po mnoha znameních, snech tedy hlavně dnešním.


Zdálo se mi o GR5, kterou jsem šla min léto.

( trasa ze Ženevy do Nice přes 700km)


Měla jsem tam zdravotní problémy.. různé.. jaké není podstatné.. a chvilku to vypadalo, že to budu muset vzdát.

Což pro mě bylo šílené.. dlouho jsem to plánovala, dlouho jsem připravovala mou dceru, že bude beze mě a teď to vzdát.


Rozhodně ne!


Nasadila jsem různé léky, zašla na fyzioterapii, dala si den off v bazénu a vyrazila dál.


Blízká bytost, kterou jsem tam v tomto období poznala nechápala tu blížící se proměnu.


A teď co jsem změnila jo;

Vypnula jsem telefon na mnoho dnů a každý den jsem jen rozmlouvala s vlastním tělem. A šla a šla o samotě nádhernou krajinou.


Zajímal mě jen ten den. Žádný další. Jen potřeby toho dne.


Ptala jsem se těla co potřebuje, co jsme zapomněli, co jsem mu zakázala (třeba vyvalit břicho)

Jaký to bylo když nic nebolelo a všechno bylo možné.


Během 4 dnů jsem byla zdravá. Přestali mě i dokonce bolet bedra, která jsem od roku 2007 měla po operaci totálně v háji.


Změnila se mi i chůze, spánek a celkový přístup k životu.


Došla jsem své přátele na trase a dokončila trek o dva dny dříve než jsem plánovala 🥹🥳.



Tak a v tom snu jsem byla zase z5 na trase v tomto procesu a došlo mi to.

Že jsem celý život ( jako většina nás z mé generace a generace před námi) byla fokusovaná na cíl. Jasně už to všichni víme, že cesta je cíl, kam se koukám tam jedu atd..


No jenže… i když na tom roky pracuji a už měním věci jako, že :


Práce nemusí být těžká.


Tvořím z místa radosti ne strachu.


Dělám to protože mohu.


Chtít hojnost a hmotu je OK i pro ducha.


Tvořím pro sebe a tím i pro ostatní.


Nesoudím sebe ani ostatní.


Tvořím v přítomnosti ne budoucnosti.


Atd, atd..


Tak jsem zjistila že!


I když již vstupuji do tvorby/života z jiného místa, více vědomého tak jsem na nějaké úrovni stále orientovaná na cíl.


Od dětství to tak bylo. Nedokázala jsem si vybavit, kdy to tak nebylo.

Chvilku mi bylo fakt strašně.

Koulely se mi slzy bez ustání zas a znova.

Nejdříve skutkem a pak radostí vlastně, že to zase vidím.


Další rovina mě samotné.


Tak jo, řekla jsem si. Jsi šikulka.. ( Škoda, že mi to trvalo skoro měsíc 😂👌🏻).


Vyrazila jsem tedy na tanec s přítelkyní, tam to uvolním..

To je jistota úlevy.


V meditaci, kde se zpívá do čaker mi u sedmé čakry, kdy jsem intuitivně hleděla k nebi

(mají tam prosklený strop tak je tam opravdu více světla) do světla (vídám ho běžně v meditacích), které jsem viděla v krásném paprsku, který proudí z hora skrze mě, zjistila, že mě bolí za krkem z toho zaklánění.


Tak jsem se přestala zaklánět a najednou mi přišel strach, že to ztratím, když nebudu vynakládat energii a pozornost tím směrem.


Jojo, jenže mi hned přišla informace;


,,Co když to tu je i když tam právě nehledíš?”



No ty twl.. jako fakt? Bez práce?


A hned jsem to samozřejmě musela vyzkoušet.


A!!


Ono to jako funguje???!!! To se picnu.

Je to méně znatelné, není to ten takový rauš, ale je to tam.


A najednou se to propojilo zase.



Tím že jsem zaměřená na cíl ztrácím radost a sama sebe. Už od dětství…


A kde tedy je ta radost? Umím ji tedy mít, když na ní úpěnlivě nepracuji? Mám vůbec kvalitu radosti?


Ha a další info mi přišlo;


No přeci jí máš v sobě, jen na ní nehledíš.


Je to světlo do kterého jsem ještě plně nepohlédla..


Ale mám ho 🕊️🤍🕊️.


A poslední krásná věta, která mi pak přišla;


Všechno už máš v sobě, všechno již je dáno, všechno již je, bylo a bude🙏🏼.


Tak a to jsem taky já, toto celé..


Martina, která neměla po mnoho let radost.


S radostí v srdci Martina






0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page