Má zářijová výprava na Saharu proběhla již před několika měsíci, ale stále mě něco lákalo jiným směrem, než k popisu prostého prožitku, který tam na mě byl opět přichystán.
Právě teď už o tom mohu napsat alespoň několik slov.
Putování je vždy velká věc.. samo o sobě, víme..
Vybočení ze zajetých kolejí..
A i když své koleje konečně povětšinou tvořím sama a mám je ráda, tak přeci jen, změna je úchvatná…
Přináší mi to další kousky svobody, objektivity a obohacení o nové lidi, věci, vjemy, sebe.
Putování Saharou je pro mě, ale úplně jiná liga.
Je to mega ponor do přírody, ticha a sama sebe.
Nejsou tam tak okázalé a atraktivní vjemy na první dobrou.
Nejsou tam pohoří, řeky, velká zvířata, signál, navigace, sociální kontakty, infrastruktura, elektřina a mnoho mnoho dalšího…
Oči a mysl nemají k čemu moc utíkat, přilnout..
Na první dobrou je tam jen hromada písku, slunce, pár beduínů a s nimi velbloudi..
Ale…. Po větším uvnitřnění a zpomalení, je tam toho tolik.
Také Sahara mluví velmi odlišně… tiše mohlo by se zdát.. ale opět jen na první dobrou.
Když jsem byla na tomto kousku Sahary poprvé, promlouvala ke mě hlavně formou veršů.
Předtím jsem netušila, že něco takového umím. A tady jsem napsala mnoho básní..
Otevřelo mi to zavřená místa mé vlastní kreativity, svobody.
Dokonce jsem začala i zpívat..
Každý večer u ohně…
A to veřejně a nahlas.
Do té doby jsem vlastně ani netušila, že mám takový problém se hlasově projevit.
Ono totiž…použít svůj hlas na plno a znatelně. To je jízda..
Postavit se za sebe i když to není perfektní.
Beduíni umí neuvěřitelně zpívat, hrát a tančit.
Je to pro ně přirozené jako dýchání..
(no i když dech je také pro nás Evropany velké téma že).
Beduínům je absolutně jedno jestli je to jak my říkáme čisté, falešné nebo mimo rytmus.
Nechápou, proč by měli na toto takto pohlížet.
Mají píseň snad na vše co je obklopuje🤍
Oslavují a děkují tak životu z celé své bytosti🫶🏻.
Naprostá nádhera být u toho…
Tak a na dalších výpravách ke mě již Sahara promlouvala hlavně slovy.
Tak jasně jak mužů mluvit s vámi tak jsem komunikovala s ní.
Nádhera a samozřejmě jsem tak nějak mazácky očekávala to samé i na této poslední výpravě…..
No jenže 💩💩💩..
Nevydala ani hlásku😁 potvora!
Na mé otázky přicházelo jen ticho a vítr, který vše v klidu jakoby nic odvál..
Znamení také žádná…natož verše, totální nic.
A jelikož jsem zde byla bez ostatních spolupoutníků se kterými bych to únikově rozpustila v hovoru, bylo to dost mučivé na určitě úrovni.
Jsem jako rozbitá? Nezasloužím si tvou pozornost? Nemám tu být? Tohle všechno za blbosti mi přicházelo dlouhééé hodiny.
A na Saharě putuje čas přátelé úplně, ale úplně jinak než jsme zvyklý.
Je zde velmi, velmi pomalý.
Došlo mi to poprvé při pohledu na nebe, na pohyb mraků. Zvláštní že..
Než totiž mraky minou to neuvěřitelně širé moře písku, který kolem sebe vidíte na kilometry do všech stran tak to opticky působí jako pomalý pohyb.
Další nádherný úkaz.
Prožila jsem zde mnoho věcí a kdybych vám to chtěla popsat smysluplně a celé, bylo by to spíše na knihu.
To úplně nejvíc zkusím spíše pocitově..
Mnoho dní jsem se snažila všemožně napojit a zkusit promlouvat s něčím větším než jsem já, jenže to prostě poprvé nešlo a mě nezbývalo než fungovat jako obyčejný smrtelník.
Takže jíst, spát, putovat a hodně přemýšlet…o tom jak už kur*a přestat přemýšlet 😂.
Po několika obyčejných dnech se přihodila taková zvláštnost. Jeden z velbloudů onemocněl a nemohl nést náklad.
Způsob jak s nimi zacházejí je pro nás neobvyklý. Není to kruté, ale jsou to přeci jen polodivoká zvířata (když nepracují jsou svobodní a toulají se po cele širé Sahaře, dokud si je jejich majitel nevystopuje), takže je tam velký důraz na poslušnost a práci.
Nemohla jsem se na to dívat a jelikož nemocný velbloud strhával ve vysokých dunách své kámoše což bylo i dost nebezpečné pro ostatní i náklad, tak jsem si tohohle nemocného rošťáka vzala na starost.
Takže místo toulání o samotě (měla jsem v plánu vidět beduíny jen ráno a večer, jít si své trasy) a hovoření s vyššími silami, jsem každý den vodila nemocného velblouda a byla součástí karavany.
Učila jsem se jak chodit jako velbloud, kudy muže, kudy ne. Velký rozdíl od běžné lidské chůze..
Učila jsem se povely..( a to mi věřte, pro nás nejsou lehké)
Učila jsem se jak s postrojem, jak ráno naložit veškeré vybavení a jak večer zase vše odstrojit.
Pozorovala jsem velbloudy i beduíny dlouhé hodiny.
Učila jsem se orientovat dle hvězd..
Učila jsem se jak krmit velbloudy a kdy potřebují k vodě.
Učila jsem se zpívat, bubnovat a tančit každý večer 🫶🏻.
Naučila jsem se toho hafooo.
Nemocný velbloud mi neskutečně přilnul k srdci.
Beduíni říkali, že i on si mě oblíbil..
Spal mi u stanu často i celou noc (běžně se spíše potulují za potravou).
Když jsme přes den putovali a zastavili na pauzu, dával mi svou hlavu na mou. Bylo to neskutečně roztomilé.
Úplně mi pomohl změnit názor na beduíny, na Saharu, na mě.
Velký pan učitel upřímně!
Když byl na začátku nemocný byl krotký a oddaný. Důvěřoval mi. Potřeboval velkou podporu a pozornost.
Až slepě mě následoval.
Ve velkých dunách jsem cítila, že ho mentálně táhnu. Pořád padal a zase se zvedal. Chvilkami to byla muka pro nás oba..
No a když se začínal uzdravovat, začal mě učit. Už nebyl tak oddaný a už ani nebyl tak krotký.
Musela jsem v sobě začít hledat takovou polohu, abych ho ukočírovala a najednou mi to bylo vše jasné.
Jasný že je easy když je někdo nemocný nebo ti funguje na lásku, tak to jde, ale jakmile se z něj zase stane polodivoké zvíře a nebo přestane fungovat na lásku, tak je to putování životem o jiné energii a je potřeba se tak k tomu postavit a vymezit se.
Hm a drc, za chvilku jsem se chovala v něčem jako beduíni u kterých jsem chování ke zvířatům nějakým způsobem dříve nechápala.
Nádherná lekce…
Zdravého Šňupíka (tak jsem ho pojmenovala) jinak svým jménem Makrt, jsem vrátila z5 ke kámošům a začala putovat sama.
Takže jak mě velbloud naučil další velkou porci pokory a opět a pořád twl neposuzovat..
No a jak to dopadlo s tím hovořením se Saharou?
Jasný, že ke mě začala rozmlouvat, ale to nepochopíte, až poslední noc ve snu.
Den před mým odjezdem přijela jiná skupina, která mě vlastně střídala a jak už to občas život tak přináší, znala jsem tam dvě ženy.
Měla jsem obr radost, že je vidím a mohu mluvit s někým kdo voní a není chlupáč 😂.
Promlouvaly jsme spolu hodiny, hlavně s tou jednou ženou..
Bylo to naprosté potkání duší.
Balzám na duši.
Večer mě pozvali k ohni, abych pobyla s nimi a povyprávěla o své pouti.
Bylo to zajímavé.. byla jsem v úplně jiné energii samozřejmě.
Byla jsem v hluboké prostotě, vděčnosti a radosti. Ráda jsem švitořila, ale nepotřebovala jsem se ztišit, měla jsem ticho již jako mou součást.
Oni přijeli se společným záměrem, potkat se s laskavostí. Hmm zajímavé jsem si říkala.
Po skončení společného řekněme tomu programu, jsem se opět začala bavit s ženou se kterou nám bylo dobře.
A najednou nás jedna bytost z jejich výpravy napomenula, že o chození po uhlíkách (bylo naše téma) nemáme mluvit.. že máme hovořit jen o věcech, které jsou spojené se Saharou 🫢.
V klidu jsme se na sebe podívaly a zůstaly v tichosti.
Do hodiny jsme osaměly u ohně a v klidu si vše dopovídaly.
Byl to nádherný a požehnaný večer.... plný hvězd.
Šla jsem si lehnout s blaženým pocitem na srdci…
V noci ke mě Sahara promluvila tak, že jsem se probudila a brečela jako divá na celou Saharu.
Byla jsem totálně dojatá..
Poděkovala mi totiž, že jsem jí začala rozumět.
Že laskavost je v nás a všude okolo nás a že když se vypravím jen pro jednu vlastnost/lekci, tak se ochudím o to ostatní.
O TO co ona je.
Velbloudi.
Hvězdy.
Beduíni.
Vítr.
Písek.
Slunce.
Všechno…
Ta laskavost je v tom nic nechtít.
Jen tam být a pozorovat, zajímat se, nesoudit, netlačit, nechat se překvapit 🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍🤍
Přátelé tohle je příběh o prostém bytí v přítomném okamžiku.
Děkuji, děkuji, děkuji, že mohu.
A už vím, proč to píši až teď, abych si to opět připomněla.
Tak a kdo by se do takové výpravy chtěl pustit, budu vás vítat s otevřenou náručí stejně jako ona..
Vítá totiž každého.. 🕊️
PROSTĚ JE 🫶🏻♾️🫶🏻
S láskou my obě..
Comentarios