top of page
  • Obrázek autoraMartina Krajina

Z O D P O V Ě D N O S T & V I N A

Přátelé, co mají pro mě společného tato slova;


Z O D P O V Ě D N O S T,


V I N A,


S P R A V E D L N O S T,


S E R I ÁL,


R O D I Č O V S T V Í,


B Ů H.


Pojďme si na to posvítit.


Před časem jsem zde psala příspěvek MARTINA, ve kterém jsem popisovala, jak se mi podařilo přijít na to, proč jsem byla ne•mocná.


Výstup z celého příspěvku byl takový, že je to mým zaměřením na CÍL.


I když cílím již ze správného místa a se ,,správným záměrem” tak pokud hledím jen k cíli, tak se připravím o svou radost a svobodnou vůli života.


Myslela jsem, že v tomto už mám tedy HOTOVO.


Ano i Ne.

Je to střípek/indície, která vede k dalším střípkům samozřejmě (moudří již vědí).

Daleko větším věcem…🫧


Takovým, které dokážou znatelně pohnout s celou skládačkou (ta skládačka jsme my, víme, že).


A co mě do tohoto bodu dovedlo.


Poslední dny jsem totiž nebyla nemocná já, ale bytost, kterou doprovázím jako matka.

No a to je jiný kafíčko. Jakmile jde o děti. Jojo…víme..

U dcery se střídali dny, kdy jí bylo fajn se dny, kdy jí nebylo fajn.

Prošla jsem si s ní takové to celé kolečko…

(věřím, že každý máme jiné, ale zřejmě tam nějaké je).


Takže to ⭕️…..


Nejdříve to zlehčovat, protože vím, že není ohrožena na životě.

Řešit to alternativně a s klidem.

No pak když toto neulevuje, přibrat tedy i lékařskou pomoc, kde už si říkáte; ty jo, tak snad to není fakt něco vážného, skrytého.

Kráčíte i po duchovní hladině.


Co jí chybí a nebo přebývá.


Co tam je.. Co tam je vaše.


Radíte se s okolím a zkoušíte.


No a po tomto kolečku, když tedy dorazíte až sem (nevyřeší se to do té doby) si už říkáte, že teda fakt nevíte.

Mezitím jste už celkem unavení.

A najednou, nevíte ani jak, ale ulehnete vedle této bytosti a jste s ní v tom.


A slyšíte; Holky vy jste tak propojené. To je krása. Vy jste dvojka teda.

No jasně, že jo twl. To taky víme..


Tak a já dnes díky asi milionu střípků/kroků, které se mi složili, přišla na to,


proč to tak alespoň u mě je✨ a co mají ta všechna slova na začátku uvedená, společného.


ALELUJA...


U mě totiž jako komplexní bytosti.


Ženy, dcery, matky, která uvažuje logicky

(musí to dávat smysl, analýza a důkazy) je navíc ve znamení vah (soudy, a hlavně ta spravedlnost) a má životní číslo 9

(to mě upřímně zachraňuje, devítka čte mezi řádky a má celkem našlápnuto ke kvalitnímu duchovnu), jsem v sobě měla nastaveno toto;


ZODPOVĚDNOST = VINA


TJ. RODIČOVSTVÍ = ZODPOVĚDNOST = JASNÁ VINA


Když převezmete zodpovědnost v tomto našem příkladu za dítě, tak nesete i vinu, pokud se mu něco přihodí.


To jsem byla učena.


To je zodpovědnost.


No jasně.. zní to logicky…


Ale teď když to takhle napíšu a po všem tom sebevzdělávání atd., kde mě učí, že vina neexistuje.


Je to ten nejtoxičtější pocit.


To tak jasný není..


Vy víte vlastně, že vina neexistuje, ale jak dosáhnete zodpovědnosti bez viny?????


Jak docílíte S P R A V E D L N O S T I.. když vás tlačí?


Kde je ten motor, být zodpovědný??????


Byla jsem z toho úplně hotová. Emoce se mi hrnuly, horem dolem.


Nekontrolovatelný pláč mě úplně drtil.

Říkala jsem si, twl to nedám, co zase????!!!!

Furt už!! Nerozumím tomu všemu. Tak jak to je?


Víte co, musela jsem si jít zaběhat.





J E Ž I Š i, jak já jsem dlouho nebyla běhat.


Takže zase peklo.


A tím se dostávám ke slovu S E R I Á L & B Ů H.



Koukám na fakt vtipný seriál. Kdyby mi někdo řekl, že na něj průběžně, vždy právě ve chvílích ne•moci své nebo dcery budu koukat, pošlu ho víte kam.


Jmenuje se Lucifer.


Řeší se tam výrazně vraždy na policejním oddělení..


Je jich tolik, že celé L.A musí být už jedno velké pohřebiště (🫣🤔), ale co je úchylnou druhou dějovou linkou (pro mě prosím vás), jsou otázky božství. Celého tohoto komplexu.


Nebe, peklo, bůh, ďábel, andělé a jejich role. Svobodná vůle, zodpovědnost a světě div se vina.


Peklo totiž v tomto seriálu, funguje na principu viny.

Pokud se v okamžiku smrti cítíte za cokoliv viní, jdete do pekla a žijete tam věcný život v časové smyčce.

Prožíváte příběh, kde jste kdy pocítili největší vinu.


Pořád a pořád do ⭕️♾️.


Vlastně nezáleží úplně tak na skutcích během života, jen na vině kterou cítíte v okamžik pravdy. Hmmmm twl, tak to je smělý pohled..


Bůh tam čelí vině při každé situaci, která je pro lidi těžká, nepřijatelná.

Lidé se k němu modlí, prosí, nadávají, opouštějí víru a mnoho dalšího.


A víte co on?


V drtivé většině nehne ani brvou.


Nezjeví se, nepromluví, nedá znamení. Nic.


Když nakonec sestoupí na zem, aby poznal své syny, kteří se rozhodli zde žít. Vezme na sebe lidskou podobu a vzdá se svých schopností, až tehdy prvně jako ,,obyčejný” člověk, pocítí lidské procesy, bolest, emoce, lásku.. atd..


Až tehdy přímo, bez hádanek promluví a uzná, že něco se muže jevit býti chybou. Ale víte co je zajímavé?


Je u toho v klidu se svou vlastní zodpovědností, ale bez VINY… Hm to je věc.


Jde z toho cítit neuvěřitelná síla a klid.

Jen si to představte, všechny ty katastrofy které má (co my víme, že, no ale….) na kontě.

A je v klidu. Jen tak...


A s tímhle vším (a samo mnohem více toho mám ve svém vědomí) jdu běhat.


Vůbec mi to nešlo.


Tělo unavené, plíce nepřipravené a moře emocí.


Dříve jsem Petřín kde bydlím, dokázala vyběhnout na jeden zátah, ale dnes rozhodně ne e..


Byl to ten nejpomalejší pohyb co se mi asi za ty roky povedl.


Přicházelo mi spousta myšlenek, prožitků kde všude cítím vinu.


A bylo jich k*revsky hodně.


Pocity viny sahaly snad až k mým předkům..

Proč se dělo toto a tamto… fujjjjjjj.. ♾️ proces..


Zastavovalo mě to, lámalo to mé odhodlání, víru, mé tělo… strašný jako fakt. Přehnaný..


A co navíc, způsobovalo to další pocit viny, že kvůli tomu nemůžu běžet.


Byla to taková inventura viny. To nechceš! Alespoň dobrovolně tedy...


No a když jsem v jednu chvilku konečně zase běžela a jela mi právě smyčka viny mého

ústředního traumatu/zranění, prostě toho co se mnou nejvíce hýbe (možná už nyní hýbalo) životem, dostala jsem neuvěřitelný vztek na muže.

Toto trauma se týká totiž mužů.

Tak a v tento moment, jsem si přes pot a slzy všimla, že mám rozvázanou tkaničku.

To se mi asi nikdy ještě nestalo (moje hodobóžový Inovy, se přece nerozvazují).


Hm a ještě v tento samý moment jsem přiběhla do zatáčky, kde cizí muž venčil psa.


Představujete si to?


Emoce jako kráva, nenávist k mužům, rozvázaná tkanička a muž se psem v zatáčce.

To vše v jeden okamžik.


No a ten muž se mi chtěl vyhnout, jenže já jemu taky. A jako blbci jsme tam uhýbali na stejnou stranu. Bylo to nekonečný. Do toho pes a můj vztek.


Myslela jsem, že v tu chvíli úhynu nebo ho fyzicky poškodím 🤪.


No a najednou on říká;


,,Promiň holka, já nechtěl”.


V tu chvilku jsem to věděla🙏🏼.

Tohle fakt není náhoda.

Je u toho přítomný takový ten pocit zpomalení času.


Byla to seslaná omluva za všechny muže 🥹.


Cítíte to božství… v každé své buňce.


Kolem vás.


Neuvěřitelný.. nebudu psát co to ve mě způsobilo za další proud emocí.


Zaběhla jsem za roh a tam se musela zastavit pod tím návalem všeho, jo a zavázat si tkaničku.

Při zavazovaní mrknu vlevo a na kameni, který byl vedle mě, byl vyrytý kříž.

Hmmm takjo.. to jsi ty bože?


Běžím dál a vše se stále děje.

Nakoplo mě to a žene mě dotek víry.


Začíná mi po chvíli docházet dech, tak si řeknu, že to ještě chvilku dám a doběhnu až k Ježíšovi.. (mé oblíbené místo na Petříně)


No jasně.. , tohle je cesta k Ježíšovi.

Vtipný dvojsmysl, že 👌🏻.


Běžím, emoce mě zaplavují a fungují jako příliv, odliv. Nahoru a zase dolů.

Už už se blížím k Ježíšovi a na moment mnou proletí mé staré známe zaměření na cíl, doběhnu dál, to dám. Nezastavím..


No jenže.. se mi rozvázala tkanička na druhé noze????!!! Té pravé.


Hmm, musela jsem zastavit.


Kleknu si a zavazuji jí. Vy už víte určitě, kde jsem klečela???


Ano, ano… přímo u nohou Ježíše…


Nevím jak vy, ale já mám velký problém po celý život se někomu opravdu fyzicky POKLONIT.

I když ho miluji, respektuji, tak tam mám přítomný pocit, který mě neopouští.


Pocit, že zemřu. Pocit, že jsem to vzdala.

A ještě navíc když to je muž twl.

To tomu všemu vůbec nepomáhá.

Ani v templu kam často jezdím a je tam doporučeno se třikrát uklonit, tak ani tam s velkým duchovním prožitkem toho nejsem schopná.


V tomto životě jsem se poklonila jen své dceři, když jsem ji doprovázela rituálně do druhé třídy a v super cvičení - konstalaci, svým nepřítomným rodičům.


A tak tam trčím v té úkloně a zase cítím to božství.


JÁ Martina, jsem se poklonila, Ježíšovi.

Hmmm, neuvěřitelný, nepopsatelný zážitek, prožitek 🙏🏼.


Brečím, běžím a přemítám o božství.


O tom, že ho máme v sobě. Že my jsme bůh.

Jak to celé je.

Jak já to vnímám.

(Jaký si to uděláš, takový to máš. Tvoříme svou realitu)… atd..


No prostě všechno toto..


Běžím a potkávám spoustu takových momentů.

Nedokážu a ani nechci vše popisovat. Je z toho materiálu na další knihu.

Co, ale prostě musím ještě popsat je zastávka u panenky Marie.



Marie, která shlíží na celou Prahu, na celý svět. Kdo jí na Petříně znáte, víte o čem mluvím.


Přiběhnu k ní a pod vlivem všeho co se děje a co cítím, mě napadá, že se jí chci poklonit.

No jenže to nejde.

Projede mnou ten starý dobrý známý pocit. Umřu.

Zase cítím okamžitě vinu. Jak to, že se jí neumím poklonit. Vždyť jí vnímám jako, dceru, matku, ženu, která je silná a stojí pevně ve své kráse a zodpovědnosti.

Je hodna mé poklony a navíc před pár minutami to šlo…. u Ježíše??

Bylo mi to neuvěřitelně líto.

Chtělo se mi (zase už po sté) brečet.


V ten moment jsem se podívala vzhůru na její tvář a to nepochopíte, chodím tam často, ale toto jsem ještě neviděla.


Marie měla po tom dešti na své tváři kapky, které působili vizuálně jako pláč 🤍🫧🕊️🥹🙏🏼.






Rozumíte tomu? Cítíte to se mnou?


Ona pláče s námi, pro nás 🕊️.


Kouzlo tohoto okamžiku mě zlomilo(v dobrém).

Zlomilo mě tak, že jsem si klekla.

Cítila jsem takové božství, vděčnost, lásku a pokoru, jakou jsem netušila, že v této (pro mě) neobvyklé ( pro mě smrtelné) poloze mohu pocítit a navíc v takové míře.


Jakoooooo wauuuuu…


A k tomu mi přišla neuvěřitelně silná a magická slova;


✨KDO JSTE BEZ VINY, POKLEKNĚTE✨.


A bylo vymalováno!


Prožila jsem ve vlastním vědomí, že díky té mé vší nesmyslné leč lidské vině, jsem nebyla celý svůj dosavadní život (možná životy), schopna se čemukoliv a komukoliv s láskou a lehkostí poklonit.


No a jako mega bonus, my tam v tento boží okamžik došlo, co je ten motor, který hledám pro mou ZODPOVĚDNOST!!!


NE vina! Ale…


🤍🫧 LÁSKA A VÍRA .


Vyřešeno 🙏🏼.


Hluboce děkuji všem bytostem, které mě k tomuto prožitku dovedli.


Nevím jak vy, ale já jdu odhazovat své pocity viny jako svá kila při životním běhu.


Jdu odhazovat vinu, která mi brání se poklonit když pocítím, že to chci.

Jdu odhazovat vinu, která mě poutá na lůžko a činí mě slabší.


Přeji nám všem mnoho sil a víry v cokoliv co nám dělá dobře.


Z nevinného srdce Martina




0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page